(článek je převzat v původním znění z mého osobního blogu, který jsem psala na začátku svého pobytu v Sorii, Španělsko, 15.09.2011)
V pondělí jsem psala práci, balila a psala práci. Spala jsem dvě hodiny. V úterý na letišti při odbavení jsem zjistila, že bych musela za 3 kg nadváhy zaplatit 2000 Kč, takže jsem začala vyndavat vše, co se dá ve Španělsku koupit. Dlouho jsem si myslela, že jsem si v kufru nenechala ani šampón. Každopádně zubní pastu jsem skutečně nechala v ČR. Na sebe jsem si vzala zimní kabát a mikinu (s vědomím, že v Madridu je 34˚) a do kabelky boty. Naštěstí to prošlo. V Madridu jsem chtěla zkusit stihnout dřívější autobus do Sorie, ale to se nepovedlo. Čekala jsem do 19:30. Sehnala jsem si španělské telefonní číslo. Aspoň že bylo hezky.
Po cca 3 hodinách v autobuse vysloveně zlatavěpískovou krajinou se zlatým západem slunce po levé straně a (skoro)úplňkem na temném nebi po pravé straně jsem dorazila do Sorie. Neměla jsem mapu ani zarezervovaný pokoj v hostelu. Než jsem někam došla (s kufrem, batohem a kabelkou), bylo skoro jedenáct a došlo mi, že by taky už nemusel být nikdo na těch recepcích. U jednoho z typických španělských barů stáli dva muži. Ten mladší vyhledal na mobilu, kde je hostel, který hledám (údajně nejlevnější), ten druhý začal se mnou shánět pokoj. Vyšlo najevo, že Carlos je nějaký vyšší úředník a že páni, se kterými jsme pak mluvili, jsou majitelé hostelů. Nakonec mě stejně ubytoval majitel (patří mu celá síť hostelů v Sorii) toho hostelu, který jsem hledala. Dopoledne jsem zjišťovala, jestli je někde levnější hostel. Přesunula jsem se přes ulici, vytáhla kufr úzkými schody do druhého patra a šla jsem hledat „něco“. Chodila jsem po Sorii, že najdu buď informace, nebo školu, nebo obchoďák, nebo aspoň internet, protože to s ním bylo v tom druhém hostelu trochu složité. Koupila jsem pár rajčat, broskví a zubní pastu a došla do části, kde by měla být škola. Nic jsem ale neviděla, jen typicky na kopci byla střední škola a Mercadona (obchoďák).
Zeptala jsem se prostě jednoho na ulici. A pak mě začala Sorie zase mile překvapovat. Byl to učitel ze střední školy, šel se mnou do mojí školy. Tam jsme našli oddělení pro zahraniční studenty, abych věděla, co mám vůbec dělat (zatím nic). Prošli jsme inzeráty na bydlení a začala jsem obvolávat. Všechno bylo už pronajaté. José prý shání byty ve Španělsku už asi 8 let, takže ví, jaké to je a jak na to. Hodil si domů tašku, seznámil mě se spolubydlícími a zjistil, že v bytě pod ním je volný pokoj. Takže jsme se tam šli podívat. Bylo to za směšnou cenu, myslela jsem, že jsem špatně rozuměla. (...)
Aktualizace z roku 2021: V tom bytě jsem nakonec skutečně bydlela, seznámila se tam s člověkem, od kterého jsem se mnohému naučila, a "s tím učitelem" a jeho rodinou se přátelíme dodnes a čekáme zlepšení pandemie, abychom se mohli navštívit. Původem je z Peru, možná to měla být indicie příští země, kam odjedu na půl roku...